Jak jsme zabloudili v Atacamě

09.01.2010 11:30

Bloudění
Jak jsme zabloudili v Atacamě Během dalšího najíždění směrem k měřeným úsekům strávila posádka presscaru KM Racing noc na cestě mezi etapovými městy Antofagasta a Iquique v Chile na břehu Pacifiku. Pláž sice nebyla nejčistší, ale v rychlosti jsme postavili stany, na chvíli zašli k rozbouřenému oceánu a pak už nás hukot jeho vln ukolébal. Ráno jsme jako obvykle s Toyotou Hilux spěchali, abychom stihly posádky v dunách Atacamy nad Iquique a kolegové pořídili v extrémním prostředí špičkové záběry. To že se ale Petr Lusk a Pavel Křížek vrátí bez vyfoceného okna a bez jediného metru filmového záběru, nemohl nikdo z nás předem tušit. Nejprve jsme hledali internet. Nakonec ale dostala přednost varianta, že vyvezeme zástupce naší vizuální sekce k erzetě, já se pak s Vlastou Korcem vrátíme do Iquique a najdeme nějakou internetovou kavárnu. Začali jsme stoupat k úpatí prvních dun Atacamy, které se zvedají už přímo z města, a najednou jsme jeli pustinou, v níž lidskou přítomnost kromě našeho kvarteta prozrazovaly všude kolem jen stopy po pneumatikách. Protože jsme nepotkávali nejen žádné novinářské kolegy a dokonce ani diváky na motocyklech nebo v autech, nic nesvědčilo ve prospěch Petrova mínění, že míříme k místům, kde mají ?proletět? nejlepší terénní motocyklisté a automobilisté světa. Ač Petr umí podle mapy a navigačních přístrojů vždycky spolehlivě najít místo na průjezd závodníků, tentokrát podlehl neodolatelné touze po exkluzivních záběrech a neznámému pouštnímu prostředí. ?Přejedeme tenhle horizont a uvidíme,? neztrácel optimismus. Jenže za dalším horizontem bylo opět jen hluboký sráz, pustá planina a další kopce. Jakoby se v Atacamě žádná Rallye Dakar nejela? Vlasta řídil dvakrát vůz po úzké cestě, na níž měl Hilux na jedné straně sotva metr k strmému srázu, na druhé to samé ke stěně, na jejíž vrchol nebylo vidět, jindy zase kličkoval jako slalomář v solném poli mezi kusy bílé sloučeniny. Po dvou hodinách marného pátrání po rychlostní zkoušce bylo jasné, že jsme úplně někde jinde než kudy vede maratonská soutěž. ?Jedeme ještě dál,? burcoval Petr ochabující morálku, ale úspěšnému dosažení cíle věřil už jen on sám. Po sjetí do asi desátého údolí se před námi otevřel neobvyklý pohled. Mířili jsme k opuštěnému hřbitovu velikosti zhruba tenisového kurtu. Železné kříže byly rezavé, některé už nebyly v vzpřímené poloze a nápisy samozřejmě vyhlodal zub času. Na chvíli jsme si odpočinuli a Petr pak přišel s návrhem, že takhle to nemá cenu, že se už na trati jezdí a že dál musíme jet volnou navigací. Asi po dvaceti minutách marného pátrání jsem se ozval a navrhnul, že tady už stejně žádného závodníka potkat nemůžeme a že by bylo nejmoudřejší se vrátit, abych ještě včas stihnul poslat články do novin. Čtyřhodinový časový rozdíl je totiž neúprosný. Po krátké poradě vyšlo najevo, že jsme se v krajině jako stvořené pro natáčení sci-fi filmů tak zamotali, že nikdo z nás neví, kudy se vrátit. ?Musíme jet támhle k těm stožárům,? ukazoval Pavel daleko na obzoru dvě malé čárky, kolem nichž jsme údajně na začátku cesty projížděli. ?Kdepak, musíme vrátit po vlastních stopách,? přehlasoval ho Petr autoritativním argumentem. Tak jsme jeli pozpátku. ?Jo, tady poznávám,? ozval se od volantu optimistický Vlastův hlas. Jenže to byla naděje hodně předčasná. Dojeli jsme totiž ke zbořeništi nějaké dávné stavby, která měla možná něco společného s rozpadlými náhrobky, ale my jsme ji viděli poprvé. Při pozorování ponurého okolí jsem zahlédl jak odněkud za polozříceným objektem vyletěl sup s lysou červenou hlavou a začal nad námi kroužit. ?Už si nás hlídá. Ví, že se odtud nikdy nemůžeme vymotat,? pokusil se o černý humor Pavel a já jen sledoval, jak se k mrchožroutovi odněkud přidala družka. Za chvíli se nad žlutou toyotou vznášeli dokonce další dva ptáci s pověstí odklízeče mrtvol. ?Každý bude mít jednoho z nás,? proběhlo mi hlavou, ale k hlasitému projevu jsem se neodhodlal, protože jsem nechtěl zvyšovat vzrůstající napětí v kabině vozu. Vyjeli jsme na další horizont a hleděli zase do nekonečně prázdných prostor, které se sobě navzájem nápadně podobají. Nebylo divu, že jsme zabloudili. Vlasta má ale ostří zrak a jako první v dálce uviděl se ve skle pohupující sluneční odraz. ?Jede tam auto a míří k nám,? radoval se. A skutečně po několika minutách se k nám přiblížil červený Nissan se čtyřčlennou posádkou v uniformách. Nejdřív nám jen zamávali a chtěli jet dál, ale naše gesta a Vlastův křik je přiměl k zastavení. ?Jedete do Iquique,? ptali jsme, ale když se na sebe vojáci s překvapeným výrazem podívali, pochopili jsme, že jim jméno města muselo znít asi jako ?kvi kve?, což zřejmě nebyla ta nejsprávnější výslovnost přístavu na břehu Pacifiku. Pak jsme se ale domluvili a hlídka nás vyzvala, ať jedeme za ní. Ulevilo se mi a věřil jsem, že nás dotáhnou do civilizace. Jeli jsme v jejich stopách a skutečně jsme se stočili směrem ke stožárům, o nichž mluvil Pavel. Nissan ovšem po několika minutách zastavil, řidič se vyklonil z okénka a něco zkoumal na svém mobilu. ?Jsou taky v koncích, to můžeme jet klidně sami bez nich,? byl rychle hotový s úsudkem Petr, který se zřejmě ještě nevzdal myšlenky, že bude fotit auta s čísly a ne se ploužit za jedním, které právě zastavilo. ?Hledá orientační body, podle kterých se v terénu řídí,? vysvětloval Pavel, což jsem sice moc nechápal, protože jsme nikdo na svém mobilu neměli signál, ale pevně jsem věřil, že nás Chilané nenechají padnout ve své poušti. Zastavili jsme ještě asi dvakrát, ale cesta spěla k úspěšnému konci. Začali jsme sjíždět písečným kaňonem a jen stěží drželi tempo s řidičem Nissanu, který měl zřejmě v jízdě v takovém terénu větší zkušenosti. ?Jedeme po trati zkoušky,? ozval se Petr při pohledu do plánu etapy, ale neměl pravdu. Nikde ani živáčka, jen patrola sto metrů před námi. ?Vystoupím a dojdu to pěšky, těch deset kilometrů je pro jako nic,? pokračoval s nadějí, že snad vyfotí něco, co se ještě nikomu nepovedlo. ?Tak to ti kamaráde nezastavím ani náhodou. Teď hezky dojedeš s námi do toho kvi kve,? smál se Vlasta a my všichni ostatní taky až nám tekly slzy. Zakrátko jsme vyjeli z kaňonu a po čtyřech hodinách se nám naskytnul pohled na Iquique. Vojenská hlídka zastavila u prvních domků a nemohla tušit, jak se aspoň mně ulevilo. Poděkovali jsme a vojákyně dostala na památku týmovou čapku. Sjeli jsme do centra, našli hotel, v němž nebyl problém s wi-fi a já odeslal zprávy. Na terase nad mořem jsme si dali kafe a nakonec ještě stihli závěr etapy, při němž se posádky řítily tříkilometrovým písečným srázem. Takže se vše v dobré obrátilo a ještě se podařilo získat i pár krásných záběrů? Milan Novotný

Antofagasta 2. (Chile) 8.1.2010 - Martin Pabiška Nejdelší rychlostní zkouška letošního ročníku je za námi. Rád bych napsal úspěšně, ale bohužel dnes měl nehodu Ivan Jakeš na 15km a ze soutěže musel odstoupit. Právě jsem se vrátil s Ivanem od lékařů. Zítra jsme objednáni na rentgen obličeje, ale po prvním ohledání je kromě modřin a monoklu Ivan v pořádku. Bohužel psychicky je na tom špatně a to je úkol pro nás, pro tým. Ivan měl smůlu již od startu. Na startu vlála obrovská vlajka Chile, pod kterou závodníci projížděli. Jezdec před Ivanem projel bez problémů a když Ivan pomalu projížděl, zamotala se mu vlajka do předního kola a Ivan poprvé na asfaltu upadl, podotýkám v malé rychlosti. Poté na cca 8km jel společně s polákem Przygonski a ten před Ivanem navigačně zpanikařil a zastavil se přesně před ním a Ivan do něho narazil. Následoval onen osudný 15km a Ivan po zablokování zadního kola spadl z velké duny. Jak jsem předeslal, máme Ivana v bivaku a v dni volno budeme mimo jiné řešit situaci jak dál. David Pabiška si s dnešním testem poradil velmi úspěšně a zvláště si pochvaloval zvládnutí navigace ve složitých dunových polích v tzn.volné navigaci. Do cíle dorazil s pocitem magické půlky, kterou má za sebou. Plánuje ve volném dni výměnu motoru, srdce motocyklu Yamaha WR 450 F. Dušan Randýsek dnešní test zvládnul bez pádu a technické poruchy a spokojeně si šel lehnout se slovy, ?Martine, zítra mě nebuď?. Nejúspěšnější posádkou reprezentující ČR se v polovině závodu stal Martin Macík, Josef Kalina, Honza Bervic. Od půlky rychlostního testu, který byl dnes 618km, nefungovala Martinovi na převodovce malá řada a v závěru svedl úžasný dunový souboj s holandským GINAF týmem, úspěšně.