David Pabiška:

19.01.2011 21:24

David Pabiška:

Na Rallye Dakar je samozřejmě nejpříjemnější užít si úplný závěr

S jedenatřicátou příčkou je po dvoutýdenní Rallye Dakar David Pabiška spokojený. Liberecký motocyklista stáje KM Racing sice za svým loňským maximem zaostal o pět míst, jenže moc dobře ví, jak těžké bylo obstát v boji s nástrahami jihoamerických pustin. Šestatřicetiletý soutěžní jezdec proto po čtvrté účasti v nejslavnějším motoristickém maratonu považuje čerstvý výsledek za jeden z nejlepších v kariéře.

Můžeš srovnat loňské 26. místo s letoškem?
Letošního výsledku si možná vážím víc než loňského lepšího umístění. Tento Dakar byl totiž jinak poskládaný a já osobně neměl ideální přípravu. V září jsem po operaci kolena ještě chodil o berlích, takže jsem zdaleka nemohl trénovat tak, jak bych potřeboval. Výsledek i proto považují za jeden z nejlepších v mé kariéře.

Byl letošní ročník ve srovnání s loňskem náročnější?
Náročnější určitě byl, protože filozofie letošního závodu se od toho předchozího výrazně lišila. Šlo o to, že náročnost s přibývajícími etapami stoupala. Z minulosti jsme byli zvyklí vrhnout maximum sil do první poloviny rallye a pak už si výsledek a techniku udržovat. Tentokrát to ale bylo obráceně. Každý zažíval veliký nápor nejen na fyzičku, ale i na techniku.

Jak celkově hodnotíš výkon svého stroje?
Yamaha určitě nezklamala. Problémy nastaly jen s určitými komponenty, což byly v mém případě zadní nádrž a vidlice. Vedle toho se člověk nikdy nevyhne drobnostem jako je utržení navigačního zařízení GPS nebo únik oleje. Nedá se to vyřešit jinak než zastavit a opravovat. Z toho důvodu jsem nemíval výsledky v etapách nejlepší. Ráno jsem proto musel startovat zezadu a pak se pracně probíjet dopředu. Kromě soupeřů mi v tom vadila i oblaka prachu, takže dostat se tam, kde jsem viděl své místo, bylo strašně náročné.

V které etapě ti bylo nejhůř a kde se naopak jelo v pohodě?
Nejvíc zabrat mi dala asi argentinská etapa Chilecito – San Juan. Přijel jsem úplně vyždímaný a pak ještě na pálícím slunci možná půlhodinu čekal na wapku, abych si mohl umýt motorku. To mě totálně dodělalo. Nejpříjemnější je samozřejmě úplný závěr při cestě do Buenos Aires. Člověk je při tom trochu naměkko. Není to už těžké, spíš docela rychlé, ale při tom je dost času na navigaci. Dojet do cíle je vždycky nejhezčí.

Potkala tě během dvou týdnů nějaká větší krize?
Přišla taková chvíle. To mě už začaly brát křeče do rukou, že jsem pomalu nemohl udržet řídítka. Pozná se to na mě podle toho, že začnu kolem sebe nadávat, že to organizátoři s těmi řečišti a dalšími překážkami už přehánějí.

Jak vypadá po devíti a půl tisících kilometrech tělesná schránka motocyklisty?
Stejně jako každého motorkáře mě po dvou týdnech trmácení bolí záda a od stupaček chodidla. To je ale naprosto normální. Ovšem mým obvyklým dakarským problém jsou oteklá zápěstí a prsty. Od nárazů na trati dostávají ruce strašně zabrat, ještě teď dva dny po skončení soutěže nemůžu sevřít pěst.